Soběslav 2004

19/06/2004
    

Klubová výstava, 5. ročník setkání přátel TT, oslava 30. výročí chovu TT v ČR

   

         foto: D. Hrdinová

Letos máme povedený rok, doufám, že bude tak pokračovat dál a spolehlivě tak zocelí mé nervy….

I naše letošní účast na klubové výstavě začala mírně netradičně. Jak píšu na jiném místě mého webu 3 týdny před klubovkou jsem vyfásla slušivou sádru na nohu. Celou dobu jsem nohu hypnotizovala, aby se dala dohromady. Naštěstí se mnou pan doktor nepolemizoval, když jsem mu řekla, že už jí chci sundat. Ovšem, žádná sláva. Ale řídit šlo, tak jsem se nakonec rozhodla, že jedeme.

   

V pátek jsem si vzala dovču. Ráno jsem vykoupala psiska a zavolala šéfovi, zda vše, co bylo na pátek domluveno klaplo. Hádejte?! Neklaplo! Tak jsem nacpala mokré psy do auta, jak byli jsme je hodila na krk mamině a vyrazila na služební cestu. Tedy prvních 140 km jsem zdolala a v poledne jsem byla zpátky. Dosušila jsem Bobiny, uhrábla Danyho a navečer jsme vyrazily tentokrát i s maminou směr Buckovi – Nepomuk. Cestu jsme si tentokrát zkomplikovaly, jely jsme déle, než jsme čekaly ….. ale zase dobře (jednou jsem totiž jela taky tudy a pořád ve směru na Rokycany jsem byla náhle v Rakovníku …. ano tak já cestuji).
       

Jako vždy nás Buckovi přivítali velmi srdečně a já byla ráda, že je všechny pohromadě zase po dlouhé době vidím. I když popravdě jsem toho měla jako buchet :o)

U Bucků jsme sice potlachali, ale šli jsme brzy do hajan, v sobotu nás čekal velmi náročný program … Ještě před spaním vypustit psíky na zahradu vyčůrat a …. najednou halas a mamina nesla zcela umáčenou Anunu. Holka spadla do potoka……

       
V sobotu brzy ráno z postele, rychle vyvenči čubáky a hurá do Soběslavi. Kromě Nany se všichni pejsci, i Buckovic Almička, chovali v autě disciplinovaně. Na rozdíl od pátku mi ale nežvejkala berle ani deštník, protože mamina seděla vzadu. Nakonec se i ona unavila a spala…..
Do Soběslavi jsme dorazili v půl osmé, tedy přesně na přejímku. To, že byla výstava přesunuta do haly Zimního stadionu byla dobrá zpráva z hlediska předpovědi počasí (což se odpoledne potvrdilo), ale pro mě děsná představa naší Utky v hale, kterou nesnáší.
   
Na klubovou výstavu bylo letos přihlášeno rekordních 46 tibetských teriérů. Výstavu posuzoval pan rozhodčí Ing. Leoš Jančík. O výsledcích výstavy se rozepisovat nebudu, najdete je na klubové stránce Tibetan Terrier Clubu.
Snad jen naše:
Dany V2 ve třídě veteránů …. čekali jsme, v posudku má ovšem uvedeno: „…na psovi je vidět velká péče jeho majitelky …“!!! Mamina se drze zeptala které, jako kdyby ho ona někdy česala …. :o)
Uti V4 ve třídě vítězů v konkurenci 6 kvalitních fen …. dobře jí tak, kdyby se chovala slušně, měla na víc, ale i tak dobrý :o)
Co nás potěšilo nejvíce, bylo 3. místo v soutěži párů našeho Dádulky s Buckovic Almíkem. Z toho jsem měla fakt radost, větší by mi snad nic neudělalo, …. i když …..
   

Dany s dcerou Almou.

Počasí bylo vcelku dobré, ale v odpoledních hodinách začal lejt jako z konve. V přestávce mezi lijáky popadla mamina Nandu a šly nás ubytovat. My jsme absolvovaly společné focení s panem rozhodčím a hostem výstavy paní Uršulou Klukovou a vydaly se na ubytovnu.  Byla jsem ráda, že si můžu odpočinout. Moc času jsme neměly, zábavné hry měly začít v 16,00 hodin. Před ubytovnu jsme dorazily později, ale naštěstí tam bylo nastoupeno jen pár lidí a nic se nedělo. Přišel pan Kalkus z místního kynologického cvičiště, které nám místní kynologové každoročně ochotně půjčují. Odemkl nám a my mohli jsme vypustit zvěř.
  
Tak co Elaine, jdeme soutěžit? Co po mě chcete? Tady se mi móóóc líbí!!!

Já nejsem malá, já si chci taky hrát!
    

Dohodly jsme se s Jarkou a Hankou, že vytvoříme silný tým …. my absolvujeme „žrací“ disciplíny a Hanka s Kasíkem „běhací“ disciplíny. Soutěže začaly po páté hodině, kdy se pomalu začínalo mračit a sem tam na nás padla nějaká kapka. Naše Any už v té době vypadala jako strašidlo, protože byla durch promočená z lítání ve vysoké mokré trávě.  

První disciplínovou byla překážková dráha – tunel a přeskočit dvě překážky. Tak to byla jasná parketa Hanky s Kasíkem, kteří jí zvládli naprosto bravurně. Hance závidím její vůli s pejskem pracovat. Mají super vztah a Kasmánek je vzorně vychovaný psík a umí spoustu věcí. A vůbec, mrkněte na jejích stránku….  

Druhá disciplína byla pro ověření umu pejska – k noze, sedni, lehni, dej pac a štěkej. To Hanka protočila oči, že oni ne, ale jsem jí ujistila, že v tom jsme my dobří. Dany bez jakéhokoli zaváhání a na první pokus zvládl všech pět povelů. Utka a Any by zvládly 4, neumí štěkej a zatím nechtějí …. časem.
     
     Do třetí disciplíny – poznej svého psa se zavázanýma očima, ale smí se sahat jen na hrudník, jsme nasadili Jarku s Almičkou, protože tolik srsti a v takové struktuře nemá ani jeden pejsek, který tam byl. Jarka Almu poznala naprosto suverénně a sama se divila, jaký je mezi srstí psů rozdíl.
  
Čtvrtou disciplinou bylo odložení psa a měřila se doba, kdy je pejsek ochoten zůstat na místě. Tak to mi bylo jasné, že my ne, nejdéle snad vydrží Utka, ale stejně na Kasíka nemáme. Časový limit byl 1 minuta. A Kasík (ještě s jedním pejskem) ho splnil. V jeden moment se sice z lehu zvedl a všichni už si mysleli, že půjde za paničkou, ale on si jen sedl, aby na ní lépe viděl :o)
  
Pak začalo lít a lilo a lilo a lilo…..
Nejsem zplstnatělý tibeťák, já jsem pulík Néža!!
  
Přesunuli jsme se do klubovny, kde jsme si dali kuřata a samozřejmě taky něco zbylo na pejsky.Po baště bylo vyhlášení, protože počasí nevypadalo nijak nadějně.
A naše družstvo, světe div se, zvítězilo! A to byla pro mě taky velká radost. Navíc jsme dostali zvláštní cenu, že Danun jako jediný splnil všechny povely. Dostal za to tričko, které mu zabavila mamina.

    

Anynka mezitím uhnala v pořadí pátého pejska. Utinku zblejsknul kamarád Aran, který jí miluje. A protože Uti na cvičáku být nechtěla a Aránek umí otevírat dveře, jak to mohlo dopadnou, než že jsme je dvakrát lovili na cestě z cvičáku do Budějovic (Utčina oblíbená trasa …. jako sedmiměsíční štěňátko, když jí hlídala „teta“ Stáňa a někdo zapomněl zavřít vrátka, se tam také vydala a nebýt tehdy paničky Hrdinové, která jí nadehnala z druhé strany, zřejmě by Stáňa zastavovala vlastním tělem provoz na hlavní Praha – České Budějovice :o) Nakonec jsme Uti uvázali k lavičce a Aránek u ní zamilovaně ležel. Když jsme odcházeli, museli si ho páníčci uvázat, jinak by s námi odešel.
  
Večer jsme ještě poseděli u lahvinky vínka, kterou jsme vyhráli s Hankou a s Věrkou a Laďkou Pospíšilových. Psíci byli všichni tak unavení, že do jednoho padli a spali. I naše Any. Nejvíc hotový byl Pospíšilovic Artur (westík), kterého už z cvičiště nesly v náručí s vyplazeným jazykem a ztuhlým úsměvem na tváři :o)
V neděli jsme dovezli Jarku s Almičkou domů a vyrazili zpátky. Doma jsem padla….
   
Bylo to prima, jen jsem byla trochu zklamaná, že atmosféra zábavného odpoledne není pro mě tak veselá, jako bývala při prvních setkáních, i když jsme se bavili dobře. Bohužel většina původních lidí dnes už nejezdí a mě tak chybí někteří přátelé, které bych opravdu ráda viděla …. jestli to čtou, určitě ví, že jsou to právě oni a snad se polepší :o)
   

Byl to náročný a pěkný víkend. Jen počasí nám tentokrát nepřálo. Ale jak jsem řekla paní Hrdinové, která vše organizačně zajišťovala, zatím nám klaplo počasí vždy, muselo to někdy přijít :o)

Tak snad za rok se uvidíme minimálně v takové sestavě jako letos!

   

Kliknutím na malé fotky se otevře okno s jejich zvětšeninami. Časem doplním ještě další fotografie....