Český ráj - Jinolické rybníky

2. - 7.7.2005

Jako správný organizátor jsem si náležitě naplánovala cestu, abych dorazila včas. Ještě jsem musela dokoupit zásoby, kterých jsme i tak měli asi na 14 dní. Cestu jsem si našla velmi malebnou, příjemnou, hlavně abych se vyhnula Mladé Boleslavi, ale neuvěřitelně pomalou. Takže jsem soptící dorazila až v 10,45. Ale veškeré bloudění jsem měla pod kontrolou a díky tomu, že mě Hanka navedla jsem nebloudila já :o)

Když jsme dojeli, stavění stanů už bylo v plné parádě, tak jsme jen přispěchali na pomoc s termoskou kávy. Já měla společné bydlení s Jarkou a Andulkou. Jejich obstarožní stan byl dokonalý - dvě ložnice nic moc veliké (ale na náš nepořádek to stačilo) a obrovský prostor mezi. Ten by se mohl hodit, kdyby pršelo. Hanka s Kasíkem si na to pořídili fungl nový stan a Adélce jsme do stanu nakonec nastěhovali Andulku, aby si holky mohly večer nerušeně tlachat.

Dali jsme kávičku, zdlábli sváču z domova a vyrazili celý natěšení do lesa. A ejhle, během chvilinky měli všichni, vyjma ostříhaného Kasíka a Thamína (tomu ještě chlupy nestačily dorůst), kožich plný kuliček ze svízele. Večer probíhal tak, že jsme si grilovali a vyčesávali svízel z kožichů. Já dopadla nejhůř, měla jsem kožichy tři :o))

V neděli jsme vyrazili do Prachovských skal. Nejdříve jsme se vydali na zříceninu Pařez, ale to se nám zdálo málo. Tak jsme si jako druhou část výletu vybrali II. okruh Prachovskými skalami dlouhý pouhých 3,8 km . Sice se platil vstup, což jsme nepochopili, a nebudete věřit, že propochodovalo 5 lidí se 7 psy bez problémů. V tu chvíli jsme netušili, jak tak pohodová vzdálenost může být děsivá. Na začátku jsem zaslechla komentář: „To si s těmi psy dají“. Nechápala jsem, pro tibeťáky přeci není nic problém. Cesta vedla úžasnými pískovcovými skalami. První příkré a dlouhatánské schody byly na zahřátí. A pak u jen nahoru a dolů po různě vysokých a různě upevněných a nakloněných kamenných schodech. Pro mě věc děsná, protože mám závratě z výšek a některé schody pro mě byly za trest. V půlce jsem myslela, že nedojdu, ale cesta dopředu byla stejně šílená jako dozadu. Všude byla spousta lidí. Sedm psů na schodech někdy dělalo trochu problémy, protože museli čekat. Ale i my jsme se snažili chovat ohleduplně a čekali jsme. Poslední schodiště bylo obzvláště vypečené, tak jsme se domluvili, že psy vypustíme, aby se i nám šlo lépe. A to bylo pro ně to pravé. Několikrát vyběhli nahoru a dolů. Většinou se nemotali pod nohy, protože běhali vedle schodiště, to pro ně byl terén daleko zajímavější. Skály tibeťáci opravdu milují. Dany se celou dobu na procházkách táhl  a dával najevo, že ho to moc nebaví, ale jak zahlédl první kámen ožíval a lítal jako splašený. Hopsal po skalách a jak je jeho oblíbeným zvykem, zkoumal všechny prohlubně a roklinky. Za ta léta s ním už jsem si na to zvykla, tak už jsem nebyla ani moc hysterická, ani když ho Anynka začala napodobovat :o))

Slova turistů na počátku naší cesty se potvrdila s malou změnou, že naši psi si dali s námi.

Když jsem  to dodatečně líčila své kámošce turistce, smála se až se za břicho popadala a pak s vážnou tváří prohlásila „A já jsem tě fakt nevarovala?“  

Adélce se v průběhu noci nějak neudělalo dobře, tak zůstala s Asánkem a Andulkou v kempu. My ostatní po snídani vyrazili na náš naplánovaný asi desetikilometrový pochod malebnými podtroseckými údolími. Auto jsme nechali na parkovišti u rybníka Vidlák, pak jsme pokračovali kolem rybníku Věžák a dál k hradu Trosky. Uznejte, že místa s tak krásnými jmény musí být jedinečná. Už dopoledne bylo jasné, že bude pekelné vedro, ale to nás nemohlo otrávit. Při příjezdu na parkoviště nás okamžitě přepadla dáma se slovy: „Ukažte mi ty vaše tibeťáky.“ Slovo dalo slovo a zjistilo se, že má tetičku Kasíka. Takže ještě povinné podrbání psů od dětí, kterým dělala vedoucí a mohlo se vyrazit. Většinu cesty šlapali pesani na volno. To bylo super až na to, že vcelku příjemná cesta byla příjemná i pro cyklisty. Tak nám nezbylo nic jiného než pořád chytat psy. Anynka nebo Utka se sice vcelku spokojeně nechaly vést od někoho jiného, ale lapit ne, to bylo na mě. Takže jsem z toho byla po chvíli dost utahaná. Navíc se udělalo opravdu příšerné vědro. Po cestě jsme našli příjemné občerstvení, tak jsme si všichni (i mí psi) dali zmrzku, kávičku a doplnili tekutiny a šli jsme dál. Když už jsme se blížili ke hradu Trosky, bylo jasné, že to vedro nezvládneme. Rozhodli jsme se, že v rámci tréninku na dogtreking vyšleme Hanku s Kasíkem pro auto a oni nás pak vyzvednou. Největší problém byl, aby Hanka našla cestu, kde čekáme :o)))

Ale zvládla to super a vůbec byla výborným navigátorem. Když jsem si to pochvalovala, smála se a říkala, že až to poví příteli Honzovi, nebude jí věřit. Tak má ode mě ještě slíbené potvrzení :o))

V úterý jsme se přesunuli do lázní Sedmihorky, kde jsme měli sraz s Niebauerovými a jejich tibeťákem Jimim. Abychom se pokochali jiným kouskem Českého ráje, naplánovali pro nás výlet na Hrubou skálu.  Ode mě měli zakázané příliš příkré schody, což v Českém ráji najít je poměrně problém :o)))

Nebe se zakabonilo, a tak jsme rychle sedli do aut a přejeli na Malou skálu do restaurace. Škoda jen, že jsme nemohli na terasu s opravdu krásným výhledem. Já nechala krakeny chrupat v autě a ostatní psíci ulehli k nohám páníčků a v klidu vyčkali, až jsme se najedli a vypověděli jsme si všechno. Jsou opravdu vzorní. Po návratu do kempu jsme ocenili, že máme Jarčin stan s obytnou místností a tak jsme mohli večer posedět a po dvou lahvinkách svařáku se déšť nezdál být tak nesnesitelný. Niebauerovi nás sice lákali k nim do chalupy ke krbu, ale my jsme na sebe byli tvrdí a vydrželi jsme. Ono se to jedno odpoledne a večer vydržet dá.

Ve středu jsme se opět budili do pěkného dne. Ale pro Hanku a Adélku pobyt končil, protože Hanka musela ve čtvrtek do práce. Takže během dopoledne se spakovaly a naložily do auta a vyrazili jsme ještě na malou procházku do Prachovských skal. Kolem druhé jsme se pak rozloučili. Nám se ještě nechtělo zpátky do kempu, a tak jsme dojeli do nedalekého Jičína na kafíčko a zmrzlinku.

Večer jsme si hodily partičku karet a bylo to velmi příjemné posezení u rybníka plného kačenek a kaprů, kteří se ochotně nechali uplácet houskami.

Čtvrtek byl i pro nás dnem posledním. Ráno nás Jarka vyhnala z postele snídaní a museli jsme začít balit. Přesně v momentě, kdy jsme poslední věci dali do auta začalo pršet. Rozhodla jsem se, že v tomto velmi nestálém počasí už nemá smysl se někam přesouvat, jak jsem měla původně v plánu a vyrazila jsem také k domovu. Po cestě jsem se stavila u Magdy na kávičce a odpoledne přepadla Holanovi, kteří v noci dorazili plni dojmů, ale taky pěkně unavení ze své chorvatské výpravy. U kafíčka jsme omrkli jejich fotečky a pak jsme ještě v zahradním altánu probraly s Evou všechny novinky a byl čas na návrat. A jaké štěstí, v momentě, kdy jsme sedli do auta, začalo lejt. Stěrače vodu skoro nestačily pobrat.

Doma jsem vyložila jen to nejnutnější, abych mohla prát a šli jsme odpočívat. V pátek a sobotu jsem musela ještě zušlechtit všechny krakeny a z množství praček by leckdo mohl usuzovat na 5-ti člennou rodinku :o))))

Za fotografie velký dík: Hance Chmelové a Jarce Buckové

Poslední aktualizace:     28.07.2005 10:01